PRIM Orlík, legenda české hodinařiny

Pan Libor Hovorka je spjatý s hodinkami Prim jako málokdo v České republice. Nastoupil v osmdesátých letech do vývoje společnosti Elton, kde končil jako hlavní konstruktér, po revoluci odešel, aby se znovu vrátil v roce 2009. Jako šéf vývoje měl na starosti obnovení výroby mechanických strojků. Panu Hovorkovi se podařilo posbírat úctyhodné množství informací o Primkách a Orlíkách při přípravě knihy PRIM, která se dočkala i druhého, rozšířeného vydání. 

O dnes již legendárním modelu Prim Orlík se původně vědělo jen hodně málo. Když pan Hovorka procházel archiv Eltonu, našel jedny hodinky, které vypadaly zajímavě. Postupně pátral ve Vojenském historickém ústavu nebo Oblastním archivu v Zámrsku, prošel stovky, možná tisíce dokumentů, mluvil s pamětníky a přes krabičky, řemínky a další komponenty se dostal k samotným hodinkám a jejich příběhu.

“Jak jsem pracoval v Eltonu, chodili majitelé Orlíků, jestli by šly opravit, nebo je i nabízeli k prodeji. Jak jsem pracoval na expozici Prim v Novém Městě nad Metují, dostávaly se ke mně hodinky, které jsem odmítal, neměly třeba všechny díly původní anebo se mi tehdy zdály příliš drahé, tehdy to byly desítky tisíc korun. Koupil jsem jen to, kde bylo vše, jak má být.”

Do dnešní ceny se zcela jistě promítá to, že původních Orlíků byla limitovaná série, a to 300 plus zřejmě osm kusů. Na svoji dobu to byly hodinky, které se vymykaly všemu, co tady doposud bylo.

Byly nerezové, čas šel číst ve tmě na vzdálenost alespoň 30 centimetrů, hodinky měly otočnou lunetu, svítící číselník a ručky, kde byla použita radioaktivní barva. Byly vodotěsné několik desítek metrů pod hladinou vody. Do té doby byly Primky maximálně prachotěsné. Měly plastový řemínek, byla to věc, která odpovídala světovým standardům. Musely obstát v teplotním rozmezí -10 až +45 stupňů Celsia.

Pan Hovorka také mluví o tom, že ví asi jen o jedné desetině z původní produkce. Devět desetin je někde bůhvíkde.

Jaký je tedy příběh Orlíků?

Na začátku 60 let. armáda začala přezbrojovat jednotky ženistů. Měla být vyrobena nová souprava pro vojenské potápěče. Kromě dýchacího přístroje, neoprenového obleku, dýky, nářadí, hloubkoměru, buzoly měly být vyrobeny také náramkové hodinky. Vojáci se rozhodovali, zda koupit hodinky venku, ať už na Východě, Západ nepřicházel v úvahu, a nakonec přemluvili Chronotechnu v Novém Městě nad Metují, aby do toho šla. Řešením byl pověřen pan Josef Žid, autor prvního strojku, který se používal ve Spartaku, i všech dalších strojků, které se potom v Novém Městě vyráběly. Nebyl to jednoduchý úkol, nešlo jen o to vymyslet hodinky, které by splňovaly požadavky vojáků, ale složité bylo i zajištění vhodných materiálů a také úřadování. Technické podmínky, dokumenty cestovaly z Ministerstva obrany do Nového Města tam a zpátky, tam a zpátky. Nejdříve bylo potřeba odladit odborné texty, které definovaly parametry, které ty hodinky měly splňovat, a teprve podle toho se hodinky mohly začít vyrábět. Vojáci chtěli původně šest set kusů. V té době ale nebylo možné sehnat materiál na pouzdro, nerezovou ocel v tak malém množství. Na hodinky je jí potřeba jen několik desítek gramů a v tak malém množství ji nešlo koupit u švédského Sandwiku, ale byla použita jiná ocel s názvem Fénix. Orlíky nešlo dát do běžné výroby, kde jela běžná produkce. Celé série se musela dělat ve vývojové dílně, což byla dílna spadající pod hlavního konstruktéra, kde pracovalo osm špičkových specialistů, kteří uměli kromě hodinařiny i s univerzálními stroji dohromady a s nástrojárnou. Celá série byla v této vývojové dílně i montována a když byla práce hotova, řekli si, že už nikdy více. Nakonec byly vyrobené hodinky mnohonásobně dražší, než kdyby se koupily nějaké zvenku.

Z dnešního pohledu byly částky za vývoj směšné, z dokumentace vyplývá, že šlo o statisíce.

U původní ceny byla v dokumentaci uvedena částka 520 korun, ale byl u ní otazník. Originál faktury se nikdy nepodařilo dohledat, ale zaručeně to ani nemohlo pokrýt náklady.

Co je zajímavé, do Orlíků se na začátku dal standardní strojek, jaký se dával do standardních hodinek PRIM. Požadavkem, který bylo třeba splnit, byla doba chodu 36 hodin. Orlíky ale dosahovaly chodu 40 hodin, a to v již uvedených teplotách od -10 do +45. To se nakonec vyřešilo speciálním švýcarským olejem, který i v takto širokém rozsahu hodnot dokázal mazat. Standardní Primkový strojek je také důvod, proč mezi sportovními hodinkami tehdejší i dnešní výroby mají Orlíky jistý nonsens, malou vteřinovou ručičku. Ačkoliv by správně měly mít centrální vteřinovou, řešení, které bylo tehdy k dispozici, by neodpovídalo potřebám nárazuvzdornosti. Plášť, náramek a číselník byly z pohledu toho, co se tady dělalo, věcí revoluční.

Když se v roce 1965 hodinky montovaly, finalizoval vývoj nového strojku Prim i s centrální vteřinovou ručkou, nebylo už ho ale možné použít. Co se dalo udělat, byla úprava švýcarského tlumení nárazů INCABLOC na setrvačce. Strojek byl tehdy doupraven se souhlasem armády. Od běžné produkce je také strojek uložen v pouzdře v plastovém kroužku, které funguje jako tlumič nárazu.

Od roku 1962 do roku 1964 probíhalo testování a na jeho základě se ještě v Eltonu dělalo několik úprav. Bylo třeba lépe rozlišit svítící plochu na hodinové a minutové ručce. Svítící bod na otočné lunetě se musel zvětšovat a naopak se zmenšovala svítící plocha na indexech kvůli silnému záření.

Jak to bylo s radioaktivitou a Orlíkem? Jaké jsou za ní příběhy?

Zachovaly se prototypy Orlíku a kde jsou i včetně kompletní výkresové dokumentace?

Jaké příběhy lze vyčíst z dokumentace zaznamenávající testování prvních kusů a jakými obskurnostmi si musely Orlíky projít?

Jaká je souvislost mezi Prim Orlík a Prim Sport?

Věděli jste, že se Orlík málem promítl do názvu společnosti namísto Elton, když se k 1. lednu 1969 osamostatňoval hodinářský závod v Novém Městě nad Metují?

Jaké jsou ještě za Orlíky nebo panem Židem zajímavosti, které jste ještě nikdy neslyšeli?